Kudy doopravdy teče internet? Vlákna tenká jako vlas, která spojují kontinenty

Představa, že internet krouží hlavně vzduchem, se zdá naprosto přirozená. Když posíláte fotku z dovolené, sledujete video nebo vyřizujete pracovní e-maily na telefonu, člověk snadno získá pocit, že data prostě letí prostorem. Možná vás občas napadne, že nad vámi obíhá nějaký satelit, který všechno bleskově zařídí.

Jenže realita celého systému je mnohem přízemnější, nebo spíše podmořská. Celý ten bezdrátový komfort, na který spoléháme každou sekundu, je ve skutečnosti stoprocentně závislý na těžké a masivní technice zakopané v mořském písku. Pojďme se podívat, jak tato fascinující podmořská síť funguje a proč by bez ní moderní svět přestal fungovat.

Jak fungují datové dálnice na dně oceánů

Světová online síť v tuhle chvíli doslova visí na pletenci kabelů, které leží v naprosté temnotě na samotném dně oceánů. Těchto podmořských tras je po celém světě v provozu přes pět set. Pokud by se všechny položily za sebou, měřily by více než 1 600 000 kilometrů, což znamená, že by naši planetu ovinuly hned několikrát.

Přestože přes ně teče zhruba 99 procent veškerého mezinárodního internetového provozu, samotný kabel bývá silný přibližně jako běžná zahradní hadice. Všechno to obrovské množství informací, od důležitých vládních zpráv až po obyčejná videa s kočkami, se musí vejít do tohoto nenápadného rozměru.

Světelné pulzy uvnitř skleněného vlasu

Když se podíváme pod ochranný obal, zjistíme, že to nejdůležitější se odehrává v samotném středu. Uvnitř se nacházejí svazky skleněných vláken, která jsou tenká jako lidský vlas. Data se v nich přenášejí pomocí laserových paprsků, které kmitají miliardkrát za sekundu a ženou informace vpřed rychlostí blížící se rychlosti světla.

Odborníci navíc dokážou do jednoho jediného vlákna pustit desítky různých barevných paprsků najednou a každý z nich veze jinou část dat. Vedle sebe tak v jedné skleněné nitce putuje váš e-mail i něčí videohovor na druhý konec planety. Jeden kabel tak za jedinou sekundu zvládne přenést nepředstavitelné množství informací, což umožňuje, aby data dorazila z New Yorku do Sydney nebo z Hongkongu do Londýna za kratší dobu, než stihnete přečíst jedno jediné slovo.

Vzhledem k obrovským vzdálenostem se ale světlo po cestě unavuje. Proto jsou na trasách rozmístěny speciální krabičky, které slábnoucí signál průběžně popohánějí a zesilují.

Cesta z moře do vašeho telefonu

Celý tento proces probíhá tak rychle, že si ho při běžném surfování vůbec nevšimnete. Při připojení k internetu se telefonem či počítačem spojíte bezdrátově pouze k nejbližšímu vysílači nebo domácímu routeru. Odtud už data putují po klasických drátech na pevnině, které se následně sbíhají v obřích technologických centrech.

Tato centra jsou přímo napojená na mořské kabely. Satelitní internet sice zažívá rozvoj, ale stále tvoří jen naprosté minimum celkového celosvětového provozu, protože skleněná vlákna pod vodou jsou pořád tím nejrychlejším, nejspolehlivějším a nejlevnějším způsobem, jak spojit kontinenty.

Anatomie kabelu – co všechno musí vydržet?

Aby křehká skleněná vlákna vydržela v drsném oceánském prostředí sloužit svému účelu až pětadvacet let, potřebují extrémní ochranu. Výrobní proces ve fabrikách připomíná spíše těžký strojírenský průmysl.

Skleněný střed se nejdříve obalí mědí. Ta má důležitý úkol, protože vede elektřinu napříč celou trasou a napájí ty krabičky, které pod vodou zesilují signál. Následně se přidávají další silné vrstvy, které tvoří plast, pevná ocelová lana a ochranný dehet. Výsledný produkt musí odolat silným hlubinným proudům, podmořským sesuvům půdy i zemětřesením.

Měsíc v podpalubí a plavba rychlostí poklusu

Dostat takový kolos na dno moře je obrovský oříšek, který vyžaduje měsíce plánování a hledání tras bez ostrých skal a jiných přírodních překážek. Samotná pokládka začíná v přístavu, kde se kabel pomocí dopravníků souká přímo do obřích kruhových nádrží v podpalubí specializovaných lodí.

Pracovníci v těchto prostorech musí ručně skládat tisíce kilometrů vedení do dokonalých smyček, aby se při odvíjení nic nezauzlilo. Jeden člověk doslova běhá s kabelem dokola, zatímco ostatní ho přidržují. Tato lidská práce probíhá nepřetržitě ve dvanáctihodinových směnách a naplnit jednu loď trvá přibližně čtyři týdny.

Naložené plavidlo pak veze náklad vážící tisíce tun. Na otevřeném moři se loď pohybuje hlemýždím tempem kolem deseti kilometrů za hodinu, což odpovídá lehkému klusu, a pomalu vypouští kabel ze své zádi. Když se přiblíží k pobřeží, kde je riziko poškození nejvyšší, nastupuje podmořský pluh, který kabel bezpečně zakope do mořského dna.

Pokud posádku zastihne silná bouře s obřími vlnami, kapitán musí nechat kabel odříznout, přivázat ho k plovoucí bójce a odplout do bezpečí. Po uklidnění počasí se loď vrátí, konec vyloví, spojí ho a pokračuje se dál.

Když kotva přetrhne digitální svět

I přes veškeré ocelové brnění dochází na planetě k 150 až 200 nehodám ročně, kdy se kabel poškodí. Občas za to mohou přírodní živly, jako když v roce 2022 po výbuchu podmořské sopky zůstal tichomořský ostrov Tonga přes měsíc zcela bez spojení se světem.

Celých 80 procent poruch má ale na svědomí lidská činnost. Nejčastěji jde o neopatrné rybářské lodě nebo vlečené lodní kotvy, které vedení zachytí a přetrhnou.

Většina států má naštěstí k dispozici záložní trasy, takže běžný uživatel výpadek jedné linky vůbec nepostřehne. Problém nastává v odlehlých oblastech, které visí na jediném spojení.

Oprava poškozeného úseku je technicky náročná, ale často je ještě složitější získat všem známá povolení od úřadů, pokud kabel leží v místech, kde se překrývají hranice a zájmy několika různých států.

Vytažení kabelu TAT-8 a nový boj o mořské dno

Kabely mají svou životnost a ty staré občas uvolňují místo novým technologiím. Příkladem je historicky první podmořský kabel ze skleněných vláken s označením TAT-8, který spojil Ameriku s Evropou už v roce 1988. Svou službu sice ukončil kvůli technické závadě v roce 2002, ale z hlubin Atlantiku byl kompletně vytažen až po dlouhých čtyřiadvaceti letech ležení na dně.

Hlavním důvodem pro jeho vyzdvižení byla recyklace cenné mědi a také uvolnění žádané podmořské trasy pro modernější nástupce.

Tento proces ukazuje, jak moc se svět změnil. Zatímco první transatlantické spojení v roce 1858, kdy si britská královna Viktorie vyměnila zprávu s americkým prezidentem, financovaly a budovaly samotné vlády a přenos trval 16 hodin, dnes celou síť přebírají soukromí technologičtí obři.

Firmy jako Google, Microsoft, Amazon a Facebook dnes vlastní nebo si pronajímají více než polovinu veškerého prostoru v těchto podmořských kabelech. Stavba vlastních dálnic na dně oceánů jim dává nezávislost a rychlost pro jejich vlastní datová centra.

Z celého projektu se ale zároveň stala ostře sledovaná politická přetahovaná. Státy vnímají tyto kabely jako kritickou infrastrukturu a mají strach ze špionáže nebo poškození ze strany cizích mocností.

Austrálie například v minulosti zablokovala čínskou společnost Huawei před stavbou linky na Šalamounovy ostrovy, protože měla obavu, že by tím čínská vláda získala přístup do tamních sítí.

Fyzický základ bezdrátového světa

Nároky na podmořské dálnice neustále rostou s tím, jak se k internetu připojují další miliony lidí. Online služby, pokročilá umělá inteligence nebo autonomní vozidla budou vyžadovat ještě větší objemy dat a minimální zpoždění.

Až příště vezmete do ruky telefon a bez drátů otevřete jakoukoli stránku, vzpomeňte si na ty tisíce kilometrů ocelových hadic se skleněným vlasem uvnitř, které v naprostém tichu hluboko pod mořskou hladinou drží náš digitální svět pohromadě.