Jak funguje zero trust: Proč už samotné připojení neznamená bezpečí

Pojem zero trust může znít tvrdě, ale ve skutečnosti rozhodně nejde o nedůvěru ke všemu kolem. Základní myšlenka je jednoduchá. Důvěra se nepředpokládá automaticky jen proto, že je něco součástí sítě nebo systému. Každý přístup se bere jako nový a je potřeba s ním tak i zacházet.

Tento pohled vznikl ve chvíli, kdy přestalo dávat smysl spoléhat se na samotné připojení nebo prostředí. Internet už dávno není jedno místo ani jeden uzavřený prostor. Přístupy se mění podle zařízení, služby i situace a bezpečnost se tomu musela přizpůsobit.

Právě proti automatické důvěře se vymezuje zero trust model. Nepočítá s tím, že síť nebo připojení samy o sobě vytvářejí bezpečný prostor. Důvěra tu není stav, který platí napořád, ale něco, co se průběžně ověřuje podle toho, co se v danou chvíli děje.

Samotný pojem se začal používat ve firemním prostředí, kde bylo potřeba lépe pracovat s přístupy k datům a službám. Postupně se ale ukázalo, že nejde jen o firemní téma, ale o obecnou reakci na to, jak internet funguje dnes. A právě proto má smysl podívat se na to, proč původní představa důvěry v síti přestala stačit.

Proč starý model důvěry přestal fungovat?

Dlouhou dobu fungoval internet na poměrně jednoduchém principu. Existovala síť a všechno mimo ni. Síť se brala jako bezpečný prostor a hlavní kontrola probíhala ve chvíli, kdy se někdo připojoval. Jakmile byl přístup povolen, systém už dál příliš neřešil, co se uvnitř děje.

Tenhle přístup dával smysl v době, kdy se pracovalo z jednoho místa a na omezeném počtu zařízení. Většina služeb byla součástí jedné sítě a hranice mezi vnitřním a vnějším světem byly poměrně jasné. Pokud se podařilo uhlídat vstup, zbytek fungování už se tolik nehlídal.

Jenže dnešní internet takhle přehledný není. Data putují mezi různými službami, zařízeními a místy. Přístup k nim není vázaný na jednu síť ani jedno prostředí. Ve chvíli, kdy se někdo dostane „dovnitř“, systém už nemá moc způsobů, jak poznat, jestli se chová správně. Právě tehdy se může problém teprve rozjet.

Slabina starého modelu tedy neleží v technologiích, ale v samotném předpokladu důvěry. Jakmile se začne automaticky věřit celé síti, přestává se řešit, kdo k datům skutečně přistupuje a za jakých okolností. A právě tady začíná být jasnější, co znamená zero trust v praxi. Nevěří se prostoru jako celku, ale posuzují se jednotlivé přístupy.

Jak funguje zero trust v praxi?

V praxi to znamená, že přístup ke službám a datům není daný jednou provždy. Přihlášení ze známého zařízení obvykle proběhne bez zdržení. Stejný účet, ale nové zařízení nebo jiné místo už může vyvolat další ověření. Nejde o chybu, ale o reakci na změnu situace. Právě takhle se běžně projevuje to, jak funguje zero trust.

Podobně fungují i citlivější operace. Čtení obsahu projde bez omezení, ale změna hesla nebo nastavení účtu už vyžaduje potvrzení navíc. Systém se nerozhoduje podle toho, kdo je připojený k síti, ale podle toho, co se snaží udělat v daném okamžiku.

Kontrola se netýká celé sítě ani všech zařízení najednou. Vztahuje se vždy ke konkrétnímu přístupu. Pokud se chování drží běžného vzorce, nic se nemění. Jakmile se okolnosti liší, přístup se zpřísní.

Díky tomu zero trust model nepůsobí jako neustálé omezení. Většinu času je neviditelný a projeví se až ve chvíli, kdy se něco odchýlí od běžného používání.

Zero trust není jen pro firmy, týká se i běžného internetu

Principy, o kterých je řeč, už dnes nejsou zavřené jen ve firemních systémech. Běžný uživatel se s nimi setkává při používání služeb, které bere jako samozřejmost. Přihlášení ke stejnému účtu může proběhnout pokaždé jinak podle toho, odkud a jak k němu přistupuje.

Z pohledu uživatele se to projevuje nenápadně. Někdy je potřeba potvrdit přihlášení navíc, jindy služba reaguje opatrněji při změně chování. Nejde o náhodu ani o chybu systému, ale o snahu nerozhodovat podle jednoho signálu. Právě tímto způsobem se principy zero trust postupně stávají součástí běžného internetu.

Důležité je, že se tenhle přístup neuplatňuje plošně. Netýká se celé sítě ani všech zařízení najednou. Vždy reaguje na konkrétní situaci a konkrétní krok. Díky tomu může internet zůstat použitelný a zároveň lépe reagovat na věci, které se vymykají běžnému fungování.

Co zero trust znamená pro domácnosti a chytrá zařízení?

V domácnostech dnes funguje síť spíš jako malý ekosystém než jako jedno připojení. Vedle počítačů a telefonů jsou připojené televize, reproduktory, kamery, vysavače nebo termostaty. Každé z těchto zařízení komunikuje jinak, s jinými službami a v jiných intervalech.

Právě tady začíná být rozdíl v přístupu k bezpečnosti vidět nejvíc. Ne všechna zařízení potřebují stejná oprávnění a ne všechna se chovají stejně. Zatímco notebook nebo telefon aktivně pracují s účty a daty, jiná zařízení jen pravidelně odesílají informace nebo čekají na povel. Posuzovat je stejným způsobem by nedávalo smysl.

V praxi to znamená, že se u domácí sítě čím dál víc řeší jednotlivé role zařízení. Co má přístup ven, co jen dovnitř, co může měnit nastavení a co má fungovat spíš izolovaně. Tenhle přístup snižuje riziko, že problém na jednom zařízení ovlivní zbytek domácnosti. Právě tímto směrem se postupně promítá zero trust i do běžného domácího prostředí.

Z pohledu uživatele se to většinou nijak dramaticky neprojevuje. Spíš se mění to, jak jsou zařízení oddělená a jak spolu komunikují. Výsledkem není složitější ovládání, ale síť, která je odolnější vůči chybám i nečekanému chování jednotlivých prvků.

Přinese zero trust víc bezpečí, nebo víc nepohodlí?

Otázka bezpečí a pohodlí se u technologií často staví proti sobě, jako by jedno muselo nutně ubírat z druhého. U zero trust je ale tenhle protiklad trochu zavádějící. Nejde tolik o to, že by se něco „utahovalo“, ale spíš o to, že se mění naše očekávání. Zvykli jsme si, že technologie mají být plynulé, okamžité a ideálně neviditelné. Jakmile nás něco vyruší, bereme to jako problém.

Jenže pohodlí, na které jsme si zvykli, vzniklo v době, kdy byl internet jednodušší a pomalejší. Dnes je digitální prostředí mnohem blíž našemu soukromí, rozhodnutím i každodenním návykům. A čím blíž je, tím méně dává smysl spoléhat se na automatiku. Zero trust do toho vnáší určitý druh pozornosti. Připomíná, že věci mají kontext, že záleží na situaci, a že ne všechno musí projít bez otázky jen proto, že to tak fungovalo včera.

Nepohodlí se objevuje hlavně ve chvíli, kdy čekáme starý svět v nových podmínkách. Pokud ale přijmeme, že technologie nejsou neutrální kulisa, ale aktivní součást našeho života, začne tenhle přístup dávat jiný smysl. Ne jako omezení, ale jako forma digitální zralosti. Podobně jako zamykáme dveře, i když žijeme v klidné čtvrti, nebo se rozhlédneme, i když máme zelenou.

Zero trust tak nakonec nestojí ani tak na otázce bezpečí versus pohodlí, ale spíš na tom, jak chceme s internetem žít dál. Jestli jako s prostředím, které bereme jako samozřejmost, nebo jako s prostorem, kde má smysl občas zpomalit a vědět, komu a čemu dáváme přístup.